Narušení celé produkce řeči n. některé její složky, a to jak z příčin organických, tak funkčních. Nejde většinou o problém lingvistický, ale medicínský a pedagogický. Narušení celkové koordinace mluvních pohybů se označuje jako dysartie // alálie, většinou však jde o pouhé dyslálie (patlavost, funkční porušení artikulace jednotlivých hlásek n. jejich skupin; říká se jim souhrnně vady řeči). Odchylné, neortofonické znění je označováno termíny odvozenými z řeckého názvu litery s příponou ‑ismus, např. rotacismus // ráčkování (neortofonické [r]), sigmatismus (neortofonické sykavky), lambdacismus (neortofonické [l]); viz ↗ortoepie. U č. mluvčích je nejčastější rotacismus bohemicus (nesprávná artikulace [ř]). Porucha, při níž je nesprávně vyslovováno více hlásek, a řeč se proto stává těžko srozumitelnou, se nazývá tetismus.

P.ř. jako celku je např. její opožděný vývoj, již vytvořená řeč může také zcela n. dočasně vymizet (↗afázie), malá poškození nervových center řídících řečový výkon (na úrovni mluvení i psaní) jsou pokládána za příčinu ↗dyslexie (potíží při čtení), ↗dysgrafie (potíží při psaní), dysortografie (potíží při zvládnutí pravopisu), mimo řečovou činnost pak i do dyskalkulie (obtíže při počítání), dysmusie (porucha vnímání tónů) apod. Promítají se v dispozici k mluvním neurózám: balbuties (koktavost), tumultus sermonis (breptavost), mutismus (afektivní oněmění). Z různých příčin, organických i psychických, vznikají poruchy hlasu (chraptivost), a také afonie – ztráta fonace. Samostatnou skupinu tvoří poruchy řeči při rozštěpu patra (palatolalie), znění samohlásek, ale i souhlásek může být narušeno také při oslabení funkce měkkého patra (rhinolalie // huhňavost). Všechny p.ř. diagnostikuje především foniatr, logoped koná reedukaci řeči, tj. navození náležité artikulace a rozvíjení celkové mluvní schopnosti; jeho působení je jednou z aplikací fonetických poznatků na vyjadřovací praxi.

Dítě si osvojuje výslovnost mateřského jaz. postupně přirozenou cestou, tj. nápodobou mluvy okolí. Neslyšící dítě se samo artikulovat nenaučí, protože nemůže vnímat mluvní vzor, nedostatek řečových podnětů může vést k omezení vývoje řeči. I výslovnost zdravých dětí bývá v předškolním věku nedokonalá; patlavost do asi 4 let je fyziologická a vymizí při dobrém mluvním vzoru a dostatku příležitostí k řeči sama. Před vstupem do školy je však vhodné vyhledat logopedickou péči a výslovnostní nedostatky odstranit. Ve věku kolem 7 let se totiž výslovnostní mechanismy ustalují a pozdější náprava je obtížnější, školák také musí zvládat více věcí než jen srozumitelnou mluvu.

Logopedická péče je potřebná nejen u dětí při osvojování řeči, ale také u dospělých, kdy může být celek řeči n. její složky narušeny po úrazu n. vlivem různých chorob. Kromě toho musí logoped pomoci i tam, kdy mluvčí (např. budoucí herec) má osvojenu pouze regionální n. nářeční výslovnost některých hlásek. K edukaci i reedukaci řeči vzniká řada materiálů různé úrovně. Často je jejich náplní soubor cvičení k procvičování jednotlivých hlásek, což ocení zvláště rodiče.